Jump to content

Estonsko

Add links
From Wikipedia, the free encyclopedia

Template:Infobox - stát Estonsko (Template:Vjazyce Template:Cizojazyčně, plným názvem Estonská republika, Template:Vjazyce Eesti Vabariik) je území a stát ve východní Evropě, nejsevernější z pobaltských zemí. Jde o přímořský stát, jehož hranici tvoří z větší části Baltské moře; 80 km široký Finský záliv na severu je odděluje od Finska, přibližně 300 km moře je na západě dělí od Švédska. Suchozemskou hranici má Estonsko na východě s Ruskem, ovšem převážná část této hranice prochází rozlehlým Čudským jezerem. Nejdelší suchozemská hranice je na jihu s Lotyšskem. Hlavním městem je Tallinn, ležící na severním pobřeží.

Většinu obyvatelstva Estonska tvoří Estonci, hovořící estonštinou, uralským jazykem blízkým finštině, estonsky hovoří v této zemi 85 % obyvatel, i když Estonci tvoří pouze 70 % obyvatelstva. Od sovětské okupace v zemi žije též početná ruská menšina. Hlavními průmyslovými odvětvími jsou průmysl potravinářský a dřevozpracující, založené na rozvinutém zemědělství, lesnictví a rybolovu. Hlavními obchodními partnery jsou Finsko, Švédsko a Lotyšsko, přičemž podíl dalších zemí Evropské unie na zahraničním obchodu stále roste.

Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a NATO, od roku 2011 platí eurem.

Přírodní poměry

[edit]

Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská výška činí pouhých 50 m n. m.; nejvyšším bodem země je Suur Munamägi na jihovýchodě (318 m). Přes tuto nízkou nadmořskou výšku je reliéf členěný hranami jednotlivými geologických vrstev a povětšinou zvlněný působením pevninského ledovce.

náhled|vlevo|Národní park Lahemaa Země má jen málo nerostného bohatství, pro hospodářství významnější jsou pouze ložiska ropných břidlic a vápence. 61% rozlohy země pokrývají lesy[1]. V Estonsku se nachází více než 1400 jezer a značné množství močálů, rašelinišť a bažin. Na území Estonska se nachází 5 rozsáhlých národních parků, které jsou přizpůsobeny pro turismus. Většina jezer je poměrně malých, avšak největší Čudské jezero (Peipsi järv) ležící na východě země zabírá úctyhodných 3555 km². Pobřeží dlouhé 3794 km je členité, s množstvím zálivů, zátok a průlivů. Z více než 1500 ostrovů a ostrůvků jsou největší Saaremaa a Hiiumaa.[2]

Podnebí je mírné, i když poněkud chladnější než v Česku, se čtyřmi přibližně stejně dlouhými ročními obdobími. Průměrná teplota se pohybuje od 16,3 °C na ostrovech do 17,1 °C ve vnitrozemí v červenci, který je nejteplejším měsícem, a od -3,5 °C na ostrovech do -7,6 °C ve vnitrozemí v únoru, který je nejchladnější. Průměrný srážkový úhrn je 568 milimetrů ročně, přičemž nejvíce srážek spadne v pozdním létě.

Dějiny

[edit]

Template:Viz též První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil pevninský ledovec. Stopy nejstaršího známého osídlení v Estonsku byly nalezeny u řeky Pärnu, v katastru vesnice Pulli v obci Sauga. Toto sídliště je datováno do 9. tisíciletí př. n. l.

Nepočítáme-li několik jednotlivých zmínek, vstoupilo Estonsko do historických pramenů na přelomu 12. a 13. století v souvislosti s dobýváním převážně pohanského Pobaltí křesťanskými mocnostmi. Území Estonska bylo dobyvateli začleněno do nově vyhlášené Mariiny země (Terra Mariana), která obsáhla celé Estonsko roku 1227, když Řád mečových bratří (Němečtí rytíři) ovládl ostrov Saaremaa a sever Estonska byl po bitvě u Lyndanisse dobyt dánskými křižáky v čele s králem Valdemarem II. V rámci Terry Mariany byly části Estonska poddány Řádu mečových bratří (posléze Livonskému řádu), Dánsku a pobaltským biskupstvím. Další expanzi na východ zastavil roku 1242 ruský kníže Alexandr Něvský v bitvě na Čudském jezeře.

Koncem 16. století po rozpadu Livonské konfederace, poslední státní formy Terry Mariany, se stala většina estonského území součástí Švédské říše, jižní část součástí Polska. Po opakovaných ozbrojených konfliktech roku 1629 postoupilo poražené Polsko Altmarským mírem Švédsku i jižní část Estonska. Hladomor v letech 1695–1697 zahubil okolo 1/5 estonské a livonské populace.[3] Po porážce Švédska v Severní válce bylo Estonsko přiřčeno roku 1721 Nystadskou smlouvou k Ruské říši. Po celou dobu však v zemi zůstávala vůdčí vnitropolitickou silou německá šlechta a měšťanstvo.

náhled|vlevo|400px|Estonsko 1920–1940 Po pádu carského Ruska v důsledku Velké říjnové revoluce vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 nezávislost, na což sovětské Rusko i císařské Německo reagovaly vojenským útokem. V následující válce za nezávislost Estonsko zvítězilo a jeho suverenita a hranice vůči Rusku byla potvrzena Tartuskou smlouvou, podepsanou 2. února 1920. Estonsko si udrželo nezávislost 22 let. Po většinu této doby bylo parlamentní republikou; národní parlament (Riigikogu) byl volen občany staršími 18 let. V roce 1934 v reakci na pokus o fašistický převrat vyhlásil prezident Konstantin Päts autoritářský režim, který trval do roku 1938.[4]

V průběhu druhé světové války (konkrétně: na podzim roku 1939) rozhodl Hitler o vystěhování Baltských Němců z Estonska. Většina jich poslechla a do konce roku bylo do Německa přestěhováno cca 14 000 lidí. Zbytek vystěhoval po válce Stalin.

náhled|Estonci v srpnu 1941 vítají německé jednotky Na základě tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem byla země v červnu 1940 obsazena sovětskými vojsky. 21. července byla vyhlášena Estonská sovětská socialistická republika, která byla oficiálně počátkem srpna 1940 připojena k SSSR. Poté nastala doba těžkých stalinských represí, kdy bylo mnoho intelektuálních a politických vůdců popraveno, uvězněno nebo deportováno na Sibiř, včetně prezidenta Konstantina Pätse. V letech 1941–1944 byla země okupována německou Třetí říší a začleněna do říšského komisariátu Ostland. Po vítězné válce se v rámci Generálního plánu Východ plánovala postupná germanizace regionu. Židovská menšina byla vyhlazena, zatímco někteří Estonci vstupovali do estonské divize Waffen-SS. V roce 1944 byla země osvobozena Rudou armádou. Následovalo 46 let sovětské okupace a vytvoření Estonské SSR jako svazové republiky Sovětského svazu.

Estonsko obnovilo svou nezávislost 20. srpna 1991, přičemž právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku. 20. srpen byl z tohoto důvodu vyhlášen státním svátkem, nicméně nejdůležitější státní svátek nadále připadá na den nezávislosti, tj. 24. února. Poslední ruské jednotky opustily zemi 31. srpna 1994. Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004 a EU 1. května téhož roku.

Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu přijal 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky.

Politika

[edit]

Template:Podrobně náhled|Budova Estonského parlamentu v Tallinnu

Estonsko je parlamentní republikou, v jejímž čele stojí prezident volený jednokomorovým parlamentem. Funkční období prezidenta je 5 let a jedna osoba může být prezidentem nanejvýš ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Vládu sestavuje premiér jmenovaný prezidentem. Počet ministrů není pevně dán, např. v roce 2005 měl kabinet 15 členů. Vládu schvaluje parlament vyslovením důvěry většinou členů.

Zákonodárná moc je v rukou jednokomorového parlamentu zvaného Riigikogu. Parlament má 101 poslanců a je volen ve všeobecných parlamentních volbách, které se konají každé 4 roky. Nejvyšší soudní instancí je Národní soud (Riigikohus) s 19 soudci. Předseda soudu je nominován prezidentem a schvalován parlamentem. Zbylé soudce pak nominuje předseda soudu, nicméně k jejich potvrzení ve funkci je opět potřeba schválení parlamentem.

Kromě běžného hlasování ve volební místnosti je v Estonsku možné hlasovat i prostřednictvím internetu. Elektronické hlasování bylo poprvé použito v komunálních volbách v roce 2005.

Administrativní a samosprávné členění

[edit]

Template:Podrobně Estonsko je rozděleno na 15 administrativních jednotek — krajů (estonsky maakond): Harjumaa, Hiiumaa, Ida-Virumaa, Järvamaa, Jõgevamaa, Läänemaa, Lääne-Virumaa, Pärnumaa, Põlvamaa, Raplamaa, Saaremaa, Tartumaa, Valgamaa, Viljandimaa a Võrumaa.

Kraje se dělí na samosprávné celky, jimiž mohou být buď samosprávná statutární města (estonsky linn), nebo obce nemající městský status (estonsky vald), které mohou sestávat z jednoho nebo více sídel.

Sídla se podle velikosti, významu a historické tradice dělí v města (linn), městyse (alev), městečka (alevik), vesnice (küla) a usedlosti (talu). Většina měst a městysů tvoří samostatnou samosprávnou jednotku, zatímco městečka, vesnice a usedlosti bývají v samosprávné obce sdruženy s dalšími okolními sídly.

Hospodářství

[edit]

Template:Podrobně [[Soubor:Tln1.jpg|náhled|Obchodní čtvrť v Tallinu]] Po získání nezávislosti v roce 1991 se Estonsko významnou měrou soustředilo na obnovu hospodářství země a nastartování hospodářského růstu. V roce 1992 uvedlo do oběhu vlastní volně směnitelnou měnu – estonskou korunu (eesti kroon, EEK), která nahradila sovětský rubl. Nová měna byla pevně svázána s německou markou v kurzu 8 EEK = 1 DEM. Poté, co Německo nahradilo marku eurem, byl kurz změněn na 15,6466 EEK za 1 euro. Následovala rozsáhlá privatizace, včetně telekomunikací, železnic a energetiky, která v omezené míře pokračuje i nyní[kdy?].

V roce 1994 zavedlo Estonsko jako vůbec první země na světě rovnou daň z příjmů ve výši 26 %. Od roku 2000 však právnické osoby nemusí tuto daň platit vůbec, a to pokud svůj zisk reinvestují. Daň je však stále platná v případě vyplácení dividend. V roce 2005 se sazba daně snížila na 24 % a v roce 2011 byla sazba daně ve výši 21 %.

Nejhorším rokem pro estonské hospodářství od získání nezávislosti byl rok 1999, kdy v důsledku ruské krize z předchozího roku poklesl hrubý domácí produkt o několik procent. Od té doby HDP neustále roste tempem okolo 7 % ročně. V roce 2006 však estonské hospodářství dosáhlo tempa růstu 11,4 %, což je doposud nejvyšší od doby obnovení nezávislosti. HDP přepočtený na jednoho obyvatele je 18,500 USD (2010), což je nejvíce z pobaltských zemí.

Estonské hospodářství je založeno převážně na službách, významný je zejména sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Z průmyslových oborů jsou nejdůležitější elektrotechnický, dřevozpracující a chemický průmysl, těžba ropných břidlic a stavba lodí. Významnou roli hraje též rybolov. Rychlý růst estonského hospodářství je podporován přísunem kapitálu ze skandinávských zemí. Přes estonské přístavy prochází i významná část ruského zahraničního obchodu, mimo jiné i ruská ropa.

Estonsko je od roku 2004 členem Evropské unie a od roku 1999 členem Světové obchodní organizace (WTO). V roce 2004 byla vyhotovena estonská podoba estonských euromincí. Zavedení eura se původně plánovalo na 1. leden 2007. I přes těžký dopad hospodářské krize dosáhla estonská vláda masivními škrty splnění všech Maastrichtských kritérií a díky tomu Estonsko přijalo euro k počátku roku 2011.

V roce 2017 bylo ohlášeno možné zavedení nové kryptoměny vydávané estonským státem.[5]

Obyvatelstvo

[edit]

Template:Viz též náhled|Estonci během festivalu Märkamisaeg náhled|Tallinnské kostely náhled|Pärnu náhled|Historické centrum Tallinu

Etničtí Estonci tvoří necelých 70 % obyvatelstva a více než 25% tvoří etničtí Rusové. První a druhá generace imigrantů z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska, pak představuje většinu ze neestonských obyvatel země. Rusky mluvící menšina žije hlavně v Tallinnu a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (Ida-Virumaa). Za zmínku stojí i nepočetná finská menšina.

Mnoho obyvatel ruského původu je v Estonsku v postavení občanů druhé kategorie bez základních práv tzv. neobčanů.[6] Nemohou například získat místo ve státní správě.[7] Tento status nemá oporu v mezinárodním právu a byl kritizován i parlamentním shromážděním Rady Evropy.[8]

Úředním jazykem je estonština, uralský jazyk blízký finštině. Ruština nemá status úředního jazyka, ale většina lidí ve středním a vyšším věku jí alespoň rozumí(zejména etničtí Rusové , z nichž nekteří obývají Tallinn (Revel) od dob carského Ruska), neboť byla povinným jazykem ve školách v době okupace Sovětským svazem. Mladší lidé většinou mluví dobře anglicky.

Estonská populace od roku 1990, kdy dosáhla počtu 1 569 000, klesá. K začátku roku 2012 ubylo okolo 15 % estonských obyvatel , což je dáno hlavně poklesem porodnosti a emigrací. Nicméně od roku 1998 se porodnost relativně zvýšila. Problémem zůstává i vysoká úmrtnost (22 212 lidí roku 1994, 15 244 v roce 2011), kterou se ale daří postupně snižovat.[9]

Náboženství

[edit]

Estonci jsou z velké většiny bez vyznání a vliv církví je poměrně malý. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 pouze 16 % Estonců prohlásilo, že věří, že „Bůh existuje“, 54 % věří, že „existuje duch nebo životní síla“ a 26 % nevěří, že „existuje nějaký duch, Bůh, nebo životní síla“.[10] Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství, představované luteránskou evangelickou církví. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi.

V současnosti se k různým církvím hlásí méně než třetina dospělého obyvatelstva. Přítomné jsou i další menší protestantské církve, Svědkové Jehovovi, židé a novopohané.

Významná města

[edit]

Kultura

[edit]

[[Soubor:Arvo Pärt, 2011.jpg|náhled|Skladatel Arvo Pärt]] Za zakladatele moderní estonské literatury je považován Friedrich Reinhold Kreutzwald, za zakladatele moderní estonské poezie jsou označováni Marie Underová a Kristjan Jaak Peterson. Významnou představitelkou estonského národního obrození byla básnířka Lydia Koidula či spisovatel Carl Robert Jakobson. Johann Voldemar Jannsen napsal báseň, která se stala později textem estonské národní hymny. Pentalogie Pravda a spravedlnost, jejímž autorem je Anton Hansen Tammsaare, je pilířem estonské prózy. V meziválečném Estonsku vynikli básnířka Betti Alverová či básník Friedebert Tuglas, který do estonské literatury vnesl prvky impresionismu a symbolismu. Ve druhé polovině 20. století se prosadil Jaan Kross. K oceňovaným současným autorům patří Tõnu Õnnepalu.

Nejproslulejšími hudebními skladateli jsou Arvo Pärt, Evald Aav a Eduard Tubin. Z interpretů lze jmenovat dirigenta Neeme Järviho.

V Estonsku se narodil významný americký architekt Louis Kahn.

V modelingu se prosadila Carmen Kassová.

Věda a vzdělávání

[edit]

[[Soubor:Tartu Ülikooli peahoone 2012.jpg|náhled|vlevo|Univerzita v Tartu]] K významným vědcům patří astrofyzik Ernst Öpik, fyzikové Thomas Johann Seebeck, jenž objevil termoelektrický jev, a Heinrich Lenz či optik Bernhard Schmidt. Estonský původ měli i zoologové Karl Ernst von Baer a Alexander von Middendorff.

K nejvýznamnějším světovým sémiotikům patří Jurij Michajlovič Lotman. Lingvista Paul Ariste zasvětil život studiu umírající votštiny. Ve vývoji estonského jazyka sehrál zásadní roli filolog Johannes Aavik. Tvůrcem umělého jazyka Occidental byl baltský Němec Edgar de Wahl. Mezinárodní věhlas získal i filozof a kulturní teoretik Jaan Kaplinski. V Tallinu se narodil zakladatel gestalt psychologie Wolfgang Köhler.

Základní školy jsou v Estonsku devítileté (7–15 let) a jsou povinné pro všechny. Studenti, kteří absolvují základní školu obdrží certifikát, který jim dává právo pokračovat v dalším vzdělávání. Existují 2 varianty dalšího studia (obě po třech letech studia): První variantou jsou sekundární obecně vzdělávací školy (gymnázia), druhou pak odborně vzdělávací školy. Bezprostředně po vystudování gymnázia obdrží studenti certifikát, který jim dává možnost studovat dále. Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a také institucemi vyššího vzdělávání. Studium na univerzitě je rozděleno do několika částí. První etapou jsou bakalářská studia (obvykle tříletá), druhou magisterská studia (obvykle dvouletá), třetí pak doktorská studia (obvykle čtyřletá). Nejslavnější estonskou institucí terciárního vzdělávání je univerzita v Tartu.

Sport

[edit]

[[Soubor:Kanter, Gerd.IMG 8513.JPG|náhled|Diskař Gerd Kanter]] Samostatné Estonsko po roce 1991 získalo již sedm zlatých olympijských medailí. Tu první získala dráhová cyklistka Erika Salumäeová na olympiádě v Barceloně roku 1992. Další zlato v Sydney 2000 přidal desetibojař Erki Nool.[11] V Pekingu 2008 ho napodobil další atlet, diskař Gerd Kanter.[12] Ještě lepší bilanci mají Estonci na olympiádě zimní, zejména díky dvěma běžcům na lyžích a dvojnásobným olympijským vítězům - Andrusu Veerpaluovi a Kristině Šmigunové. Ale i meziválečné samostatné Estonsko sbíralo olympijské vavříny - zápasník Kristjan Palusalu přivezl dvě zlaté z Berlína v roce 1936 (z volného stylu i zápasu řecko-římského). I další zlaté brali mezi válkami zápasníci: Eduard Pütsep (1924), Osvald Käpp (1928) a Voldemar Väli (1928). Jediná nezápasnická medaile byla hned ta první a získal jí vzpěrač Alfred Neuland (1920).

Řada Estonců ovšem uspěla i v barvách Sovětského svazu, lze vzpomenout rychlobruslaře Antse Antsona (zlato OH 1964), zápasníky Johannese Kotkase (zlato z OH 1952) a Jaana Taltse (zlato z OH 1972), výškaře Jüri Tarmaka (zlato z OH 1972), cyklistu Aavo Pikkuuse (zlato z OH 1976) či basketbalistu Tiita Sokka (zlato z OH 1988).

Mistry světa jsou například oštěpař Andrus Värnik (2005)[13], šermíř Nikolaj Novosjolov (2010, 2013)[14], zápasník August Englas (1953) či veslař Jüri Jaanson (1990). Úspěšný byl i šachista Paul Keres.

V roce 1993 byl v Estonsku vynalezen nový sport - kiiking.[15]

Odkazy

[edit]

Reference

[edit]
  1. ^ EUROPEAN COMMISSION. Land Use/Cover Area frame Survey 2012 Buildings, roads and other artificial areas cover 5% of the EU …and forests 40% [online]. 2013-10-25, [cit. 2016-05-18]. Dostupné online.
  2. ^ Template:Citace elektronické monografie
  3. ^ Neumann, J.; Lindgrén, S. (1979). "Great Historical Events That Were Significantly Affected by the Weather: 4, The Great Famines in Finland and Estonia". Bulletin of the American Meteorological Society. 60 (7): 775–787. doi:10.1175/1520-0477(1979)060<0775:GHETWS>2.0.CO;2. ISSN 1520-0477.
  4. ^ Podrobněji viz LAINOVÁ, Radka. Estonsko v březnu 1934 – legální převrat?. Historický obzor, 2001, 12 (9/10), s. 217–222. ISSN 1210-6097.
  5. ^ Template:Citace elektronického periodika
  6. ^ "Lotyšsko se obává ruskojazyčných obyvatel jako rizikového faktoru". Česká televize. 5. dubna 2015.
  7. ^ "Pod evropským svícnem tma". Ekonom.cz. 11. srpna 2005.
  8. ^ "Neobčané v Evropské unii". Oskar Krejčí. 19. srpna 2005.
  9. ^ http://pub.stat.ee/px-web.2001/I_Databas/Population/01Population_indicators_and_composition/02Main_demographic_indicators/02Main_demographic_indicators.asp
  10. ^ http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_225_report_en.pdf
  11. ^ Template:Citace elektronického periodika
  12. ^ Template:Citace periodika
  13. ^ Template:Citace elektronického periodika
  14. ^ Template:Citace elektronického periodika
  15. ^ Template:Citace periodika

Literatura

[edit]

Související články

[edit]

Externí odkazy

[edit]

Template:Estonsko

Template:Portály Template:Autoritní data

Kategorie:Státy Evropy Kategorie:Vzniklo 1918 Kategorie:Vzniklo 1991 Kategorie:Státy EU Kategorie:Státy NATO

Retrieved from "https://en.wikipedia.beta.wmflabs.org/w/index.php?title=Estonsko&oldid=401164"