Komunistická strana Československa

Template:Různé významy Template:Infobox - politická strana Komunistická strana Československa (KSČ) byla krajně levicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály („Kominterny“, KI) a v letech 1948–1989 držitelka veškeré politické moci (tzv. „vedoucí úlohy“) ve státě. K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského (bolševického) vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel.Template:Zdroj?

Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou. Jejím právním nástupcem je Komunistická strana Čech a Moravy, na Slovensku to byla Strana demokratické levice.

Vznik, 20. a 30. léta

náhled|Leták KSČ z roku 1929 Ustavující sjezd KSČ se konal ve dnech 14. až 16. května 1921 ve velkém sále Národního domu v Karlíně. Vlastní sjezd probíhal 15. a 16. května, předcházela mu sobotní předporada výkonného výboru Československé sociálně demokratické strany dělnické (levice) a volba předsednictva sjezdu. Toho se zúčastnilo 569 delegátů, kteří zastupovali zhruba 350 tisíc levicových sociálních demokratů. Nový výkonný výbor na své schůzi 16. 5. 1921 zvolil předsedou Václava Šturce, místopředsedou Bohumíra Šmerala a druhým místopředsedou Václava Bolena. Předsedou kontrolní komise byl zvolen František Hovorka, pokladníkem pak prozatímně Josef Skalák.

KSČ vznikla odštěpením větší části Československé sociální demokracie (viz též Prosincová generální stávka 1920). Programem byla koaliční vláda socialistických stran s levicí agrárníků. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě a muselo se s ní počítat i na domácí scéně, když v parlamentních volbách v roce 1925 skončila na druhém místě s 934 223 hlasy a 41 mandáty. V roce 1925 došlo k prvním krokům delšího procesu „bolševizace“, což znamenalo utužení programové závislosti na KI (a s tím i na Komunistické straně Sovětského svazu (KSSS)).

Vnitrostranický puč a podřízení se Kominterně

Na V. sjezdu KSČ z 18. až 23. února 1929 konaném v holešovické Domovině se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, který prosazoval podřízení se direktivnímu řízení z Moskvy, v duchu Leninovy „revoluční vojenské organizace“. Protože sjezd byl svolán narychlo a za zády dosavadního vedení, aby o něm nevědělo, neúčastnilo se ho. Z KSČ pak byli nepohodlní členové vyloučeni, a to i poslanci v parlamentu. Odešla pak i většina zakládajících členů a intelektuálové v čele s Aloisem Munou, kteří pak založili vlastní KSČ: leninovci. Ačkoli oslabená, uniformní KSČ v následných říjnových parlamentních volbách toho roku získala 753 220 hlasů a skončila celkově čtvrtá s 30 mandáty. Svou pozici, co do počtu mandátů, si podržela i ve volbách v roce 1935, kdy pro ni hlasovalo 849 495 voličů.

Zpočátku KSČ kritizovala vládu za přístup k sudetským Němcům a hájila jejich právo na sebeurčení. V polovině 30. let ale komunisté na příkaz Kominterny otočili a začali hájit demokratické Československo proti nacismu.

Za druhé světové války a po válce

náhled|Leták KSČ proti fašismu Za druhé republiky (1938–1939) byla úředně rozpuštěna a přešla do ilegality. Na počátku druhé světové války po dobu trvání německo-sovětského paktu o neútočení od srpna 1939 do června 1941 se v souladu s pokyny z Moskvy oficiálně nezapojila do odboje proti okupaci Československa. Po napadení SSSR a jeho vstupu do války se však stala významnou silou domácího i zahraničního protinacistického odboje. Již v prvopočátcích se snažili komunističtí představitelé v čele s Klementem Gottwaldem dosáhnout dominantního postavení ve vedení odboje a prosazovat obnovení poválečného Československa pod vlivem stalinského SSSR. Během války zahynulo 30 000 čs. komunistů.

Jako významná odbojová síla podporovaná Sovětským svazem se v roce 1945 stala součástí Národní fronty a vlády osvobozeného Československa. Ve vládě měla zvýšené zastoupení, neboť jako autonomní součást KSČ se formálně osamostatnila Komunistická strana Slovenska (KSS). KSČ souhlasila s iniciativou ČSSD znárodnit průmysl a služby nad 50 zaměstnanců a celé bankovnictví. Neprotestovala ani proti záměru presidenta Beneše neobnovit agrární stranu.

Již během války, za podpory SSSR a vzorové bolševické Všesvazové komunistické strany se KSČ připravovala k převzetí moci a likvidaci demokracie v Československu: k nastolení vlády jedné strany.

Převzetí moci jí usnadnilo vítězství ve volbách 1946 (přesněji v českých zemích, kde získala 40 % hlasů; na Slovensku utrpěla sesterská Komunistická strana Slovenska ziskem přes 30 % porážku od Demokratické strany, která zvítězila s 62 %, v celostátním měřítku komunisté získali 38 % hlasů). Dále pracovala na postupném obsazování klíčových postů v armádě a Sboru národní bezpečnosti komunisty či jejich sympatizanty a ve vytváření vlastních právním řádem neupravených a formálně apolitických ozbrojených Lidových milicí. KSČ měla své tajné agenty a sympatizanty ve všech ostatních politických stranách. Na podzim 1947 pod vedením Gustáva Husáka prosadila částečnou likvidaci Demokratické strany, jejíž vedení údajně uzavřelo dohodu o podpoře s představiteli bývalého Slovenského státu.

Únorový puč a 50. léta

Převzít moc se KSČ podařilo 25. února 1948 (tzv. Vítězný únor), přičemž jí k tomu napomohla chybná taktika demokratických stran, které si sice uvědomily vážnost situace, ale příliš spoléhaly na prezidenta republiky Edvarda Beneše. Ten pod nátlakem přijal veškeré komunistické požadavky a Národní shromáždění 11. března 1948 vyslovilo rekonstruované Gottwaldově vládě, již bez pouhý den předtím zesnulého ministra zahraničí Jana Masaryka, důvěru všemi hlasy 230 přítomných poslanců.

Na přelomu 40. a 50. let procházela strana značnými změnami. V první polovině roku 1948 KSČ pokračovala v politice otevřených dveří a nabírala do svých řad stále nové členy, takže počet straníků přesáhl dva miliony. V létě 1948 došlo ke sloučení se sociální demokracií. Vedení strany se podle sovětského vzoru rozhodlo od října 1948 provést plošnou prověrku členstva. Prověrka měla zajistit lepší třídní složení strany, protože při širokém náboru se sem dostala řada lidí, kteří členství považovali za nutné pro svoji další kariéru. Mezi těmito bylo mnoho úředníků a KSČ postupně ztrácela svůj proklamovaný dělnický charakter. Prověrka měla stranu zbavit také těch, kteří byli členy jen nominálně, pasivně, lidí nehodných být členem pokrokové strany. Prověrka, jejíž hlavní část proběhla během října, nepřinesla kýžený výsledek. Vyloučených či vyškrtnutých bylo zanedbatelné procento, jiní členové byli prověřeni s lhůtou tří nebo šesti měsíců, což znamenalo, že za tuto dobu měli prokázat svoje odhodlání a schopnosti být plnohodnotnými straníky. náhled|Funkcionáři komunistické strany Československa na tribuně (1950). Hned po únoru 1948 byla Československá strana národně socialistická přejmenována na Československou stranu socialistickou a do vedení, stejně jako v Československé straně lidové, prosazeni lidé loajální politice KSČ. Československá sociální demokracie byla pohlcena KSČ, jejím členům byla zaslána poštou komunistická legitimace a odmítnutí bylo důvodem k doživotnímu pronásledování nejen dotyčného sociálního demokrata, ale i celé jeho rodiny. Obě strany ČSS a ČSL se tak na 40 let staly vazaly v rámci Národní fronty, do níž pak byly zařazeny i společenské organizace.

V období teroru (1948–1954) bylo popraveno 241 lidí – obětí justičních vražd. Další stovkyTemplate:Doplňte zdrojlidí zemřely ve vězení nebo při pokusu o útěk za hranice. Oběťmi represí byli členové západního (ale částečně i východního) odboje, dále kněží, podnikatelé, soukromí rolníci, živnostníci (soukromníci) a intelektuálové. Mnoho režimu nepohodlných lidí bylo vyhozeno ze zaměstnání nebo posláno do faktického vyhnanství do pohraničí. V rámci stalinské teze o zostřování třídního boje a zřejmě také jako trest za neúspěch snahy o připojení Izraele k SSSR byli popraveni i někteří členové KSČ, včetně generálního tajemníka Rudolfa Slánského.

Reformní rok 1956 se v KSČ prakticky neprojevil.Template:Doplňte zdroj Čeští komunisté i nadále pronásledovali a perzekvovali své odpůrce. Popravovat z politických důvodů však přestal již prezident Antonín Novotný (posledním takto popraveným byl Vladivoj Tomek dne 17. listopadu 1960). Toto pronásledování bylo kontinuální (s výjimkou roku 1968 a začátku roku 1969) až do listopadových událostí 1989, byť v 60. letech došlo k obecně výraznému zmírnění a ani zpřísnění v době normalizace už nevrátilo situaci k hrůznému teroru z 50. let.

Pražské jaro

Template:Viz též Reforma KSČ zdola začala až v první polovině 60. let a vyvrcholila za pražského jara 1968. Obrodný proces, který i přes značné zmírnění situace nikdy neměl ambice vrátit zemi demokracii, byl ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy (SSSR, Maďarsko, NDR, Polsko, Bulharsko) 21. srpna 1968, o níž KSČ vydala Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968. Následovala okupace a éru tzv. omezené suverenity státu zcela ukončil až odsun sovětských vojsk v létě 1991.

„Normalizace“

Template:Viz též V dubnu 1969 bylo reformistické vedení nahrazeno centristy (Gustáv Husák), kteří pod vlivem neostalinských ideologů, jako byl Vasil Biľak, posílili dogmatickou orientaci v duchu umírněnějšího stalinismu, tzv. „brežněvizmu“, jejímž základem byla doktrína omezené suverenity zemí sovětského bloku, tj. Varšavské smlouvy. Sovětská okupace byla komunisty prezentována jako bratrská a internacionální pomoc a obrodný proces jako kontrarevoluce. XIV. sjezd KSČ v roce 1971 již konstatoval odvrácení dosud nejvážnějšího ohrožení mocenských pozic komunistů. Důsledkem bylo odstranění většiny svobod nejen z doby Pražského jara, ale i z období postupného uvolňování v období 1958–1967. V průběhu stranických čistek pak byla velká část členů vyloučena či vyškrtnuta ze strany. Čistkami bylo v tomto období postiženo na 600 000 občanů. KSČ se tak změnila ze strany s vlastní ideologií na organizaci pro spolupráci s okupační mocí.

Politický režim značně přituhl, o čemž svědčí pronásledování signatářů Charty 77, jejichž provolání k československým představitelům v roce 1977 obsahující výzvy k dialogu o demokratizaci mělo za následek novou vlnu represí, mimo jiné akci StB pod názvem Asanace.

Na sovětskou perestrojku (1985–1991) reagovala KSČ značně pasivně a až do demokratického zvratu v roce 1989 se KSČ, na rozdíl od některých jiných „bratrských stran“, prakticky nezměnila.

V období těsně před listopadovým převratem měla KSČ cca 2 miliony členů. Byla masovou všelidovou stranou. V období normalizace již do KSČ většina lidí nevstupovala z přesvědčení, ale kvůli kariéře, případně někdy i z donucení.Template:Zdroj?

Po listopadu 1989

Po listopadu 1989^[kdy?] se KSČ přejmenovala na KSČS a na sjezdu v roce 1990 se přetvořila ve federaci nově založené KSČM a KSS. Komunistická strana Slovenska se přejmenovala na SDL Stranu demokratickej ľavice a osamostatnila se ještě před rozpadem Československa. Federální KSČS tak zanikla 7. dubna 1992.

Nástupnickou organizací KSČ je v České republice Komunistická strana Čech a Moravy; je parlamentní stranou, jejíž podpora v parlamentních volbách od poloviny 90. let kolísá mezi 7 % a 22 %. KSČM má i v současnosti nejpočetnější členskou základnu, i když to je jen zlomek počtu členů, ve srovnání s předlistopadovou KSČ.

Kromě KSČM existuje v České republice i řada dalších komunistických stran, zpravidla vyznávají ještě výrazněji stalinistickou ideologii, a jejich význam je okrajový, většinou se ani voleb neúčastní.

Podle názoru antikomunistů by měly být všechny strany hlásící se ke komunismu zakázány,Template:Fakt/dne neboť šíření komunistické ideologie považují za trestné. V roce 2006 vznikla také senátní komise, která měla prozkoumat, zda činnost a stanovy KSČM neporušují právní řád České republiky.

Členská základna KSČ

Template:Neověřeno část Do roku 1948 byli členy strany přesvědčení komunisté, obvykle dělníci, často ale i takzvaná pracující inteligence. Po únorovém převratu byla členská základna tvořena lidmi napříč společností.

Po uchopení moci komunisty roku 1948 začalo do strany vstupovat velké množství lidí kvůli kariéře (například úředníci ve státní správě), s čímž se strana potýkala po celou dobu své vlády. Počet členů kariérních a nikoli přesvědčených začal ještě více stoupat od začátku šedesátých let a nejvíce v období normalizace, což se projevilo masovým odchodem členů hned roku 1989 a v dalších letech.

V roce 1989 dosahoval počet členů a kandidátů na členství v KSČ cca 1,7 milionů.

Vedoucí představitelé KSČ

Označení nejvyšší funkce se v průběhu času měnilo. Stranu vedl v letech 1921–1945 a 1971–1989 generální tajemník, v letech 1945-53 a 1989-90 předseda a v letech 1953–1971 první tajemník. Nejvyšším stranickým orgánem byl Ústřední výbor.

Vedoucí představitelé:

1. Václav Šturc (1921–1922)
2. Alois Muna (1922–1924)
3. Josef Haken (1924–1926)
4. Bohumil Jílek (1926–1929)
5. Klement Gottwald (1929–1945 - generální tajemník, 1945–1953 - předseda), Rudolf Slánský (1945–1951 - generální tajemník)
6. Antonín Novotný (1953–1968)
7. Alexander Dubček (1968–1969)
8. Gustáv Husák (1969–1987)
9. Miloš Jakeš (1987 – 24. listopadu 1989)
10. Karel Urbánek (25. listopadu – 20. prosince 1989)
11. Ladislav Adamec (21. prosince 1989 – 1. září 1990)

Sjezdy KSČ

• Ustavující sjezd KSČ - 14. až 16. května 1921
• Slučovací sjezd KSČ - 30. října až 2. listopadu 1921
• 1. sjezd KSČ – 2. až 5. února 1923
• 2. sjezd KSČ – 1924
• 3. sjezd KSČ – 1925
• 4. sjezd KSČ – 1927
• 5. sjezd KSČ – 1929
• 6. sjezd KSČ – 1931
• 7. sjezd KSČ – 1936
• 8. sjezd KSČ – 28. až 31. března 1946 (konal se ve velkém sále Paláce Lucerna)
• 9. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1949
• 10. sjezd KSČ – 11. až 15. června 1954
• 11. sjezd KSČ – 18. až 21. června 1958
• 12. sjezd KSČ – 4. až 8. prosince 1962
• 13. sjezd KSČ – 31. května až 4. června 1966
• 14. mimořádný sjezd KSČ (Vysočanský) – 22. srpna 1968
• 14. sjezd KSČ – 25. až 29. května 1971
• 15. sjezd KSČ – 12. až 16. dubna 1976
• 16. sjezd KSČ – 6. až 10. dubna 1981
• 17. sjezd KSČ – 24. až 28. března 1986
• 18. mimořádný sjezd KSČ – 20. až 21. prosince 1989
• 18. sjezd KSČS – 3. až 4. listopadu 1990

Volební výsledky a zastoupení v zákonodárných sborech

náhled|Volební výsledky KSČ a KSS ve volbách 1946 Volební výsledky strany do Poslanecké sněmovny. Počet hlasů a mandátů je za celou ČSR (později ČSFR). Celkový počet mandátů ve sněmovně se během existence strany měnil. Do voleb v letech 1948, 1954, 1960, 1964, 1968, 1971, 1976, 1981 a 1986 kandidovala strana vždy na jednotné kandidátce Národní Fronty.

Rok	Celkem hlasů	%	mandátů
1925	934 223	13,2	41
1929	753 220	10,2	30
1935	849 495	10,32	30
1946	2 205 658	40,17	93
1990	976 996	13,48	15

Přidružené mládežnické organizace

• Československý svaz mládeže (ČSM) – (1948–1968)
• Socialistický svaz mládeže (SSM) – (1970–1989)

Ozbrojené složky

• Lidové milice – komunistická paramilitární organizace

Odkazy

Literatura

• Template:Citace monografie
• Template:Citace monografie
• ŠTEFEK, Martin. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: univerzita Karlova, Filozofická fakulta. 151 s. ISBN 978-80-7308-905-4

Související články

• Komunistická strana Československa (leninovci)
• Komunismus
• Stalinismus
• Únorový převrat
• Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968
• Komunistická strana Čech a Moravy
• Komunistický svaz mládeže
• Komunistická strana Československa (1995)
• Komunistická strana Československa - Československá strana práce
• Rudé právo
• Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu

Externí odkazy

• 15px|link=|alt= Wikimedia Commons alberga una categoría multimedia sobre [[Commons:Category:|Komunistická strana Československa]].
• Template:Wikizdroje
• Historie KSČ na totalita.cz
• Dějiny KSČ a jejich antikomunistické falzifikace – Videozáznam přednášky komunistické historičky doc. PhDr. Hany Kračmarové, CSc.
• Průběh únorové krize – na serveru libri.cz
• Rozprava v parlamentu 1946
• Československo za stalinismu (1948–1953)

Kategorie:Zaniklé komunistické strany Kategorie:Komunistické strany v Československu Kategorie:Politické strany za první republiky Kategorie:Komunistický režim v Československu Kategorie:Národní fronta Čechů a Slováků Kategorie:Zločinecké organizace Kategorie:Vzniklo 1921 Kategorie:Zaniklo 1990